Jednou se mě nějaký anonym dotazoval, kdy konečně přestanu psát měsíční „hlášení“ o dětech. Neuvedl ani mail, tak třeba si tady dočte, že dokud budu mít blog, budu psát i o dětech. 😀 Je to takový můj deníček, děti jsou můj svět, můj život a ráda se vracím ke starším článkům a pročítám si, co zrovna u nás frčelo a co je nejvíc bavilo. 🙂
Už zas se víc kutálíme doma, opět nás zlobila rýma a kašel, ale aspoň si těch koťátek pořádně užiju. 😀 Řekla bych, že Oliverkovi leze nějaký zub (zatím jich má 16), protože posledních x nocí nebylo nic moc. Jakmile ale lehne za mnou do postele, hned je všechno lepší a spí jak dudek. Zkouší se nám rozmluvit, opakuje co slyší, každou chvilku vezme nějakou knihu, sedne si mně na klín a ukazuje na obrázky a říká co vidí. Kakáč je pro něj sprosté slovo, tak uvidíme v létě, jestli se vzdá plínky 😀 A pořád neskutečně moc miluje svého plyšového medvěda. Jen ho chvílu nevidí, běhá po bytě a volá Néééďo. Nedávno jsem ho vyprala, dala na topení a on se k němu pořád chodil tulit, vzal si Elinčin dětský fén a foukal na něj. 😀
Elinka moc ráda kreslí, všechny obrázky poctivě schovávám a popisuji co to vlastně kreslila. Vystřihuje, lepí, maluje vodovkama…a dlouho jsem nezmínila, že naprosto vzorně u toho nosí okluzor. Věřím, že další kontrola na očním dopadne ještě lépe než naposledy. Také se zúčastníla vystoupení se školkou na plese místního zámečku. A byla k nepřehlédnutí. První taneček zvládla s úsměvem. Další už nechtěla a tak byla celé dvě písničky s nafouklou pusinkou a zamračeným výrazem a dělala vše jinak než ostatní. 😀 😀 I tak pak za ní paní učitelka šla a pochválila ji, že to skvěle zvládla. 🙂
