Kroj – můj nejtěžší a zároveň největší šicí projekt
Pár let zpátky zařídila moje dcera Ela, že se do našeho života začaly potichu vkrádat hody. Jednoho dne jsme se šli jen podívat na průvod – a Ela se okamžitě zamilovala. Od té chvíle bylo jasné, že to nebyla naše poslední návštěva.
Já jsem mezitím začala zjišťovat, kde bychom mohli půjčit kroj. Nakonec jsem dostala kontakt na paní z naší vesnice, která pro místní tradice doslova dýchá. A najednou přede mnou stál úkol, o kterém jsem dřív jen snila – ušít sváteční kroj pro Elinku. Upřímně přiznávám, že bez její velké pomoci bych to nezvládla. Z poloviny ho nakonec šila právě ona.
Poprvé šla Ela v kroji v roce 2022 – a ten nejhodnější bráška se obětoval a stal se jejím šohajem.
Letos jsem navštívila babské hody a to, co jsem tam zažila, mě naprosto nadchlo. Rozhodla jsem se, že si ušiju vlastní „všední“ kroj – jednoduchý, ale můj. A když už jsem se do toho pustila, bylo jasné, že Elinka nemůže zůstat pozadu.
Znovu nám pomohla ta stejná paní z vesnice. Společně jsme vyrazily do Brumovic nakoupit látky. Byla to obrovská pomoc – přesně věděla, kolik čeho budeme potřebovat a které látky budou nejen krásné, ale i originální. Připravila nám dva střihy, látky nastříhala a já si odnesla tašku plnou dílů připravených k šití.
Každý týden jsem za ní chodila pochlubit se, jak práce postupuje, a společně jsme řešily všechny drobnosti. A světe div se – 15. června jsem už kráčela na hody celá šťastná ve svém kroji.
Ela už má svého šohaje a mým se stal Oliverek. Odtancovala jsem s ním celou sadu a upřímně – nikdy jsem se necítila krásnější. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy všechno zapadne na své místo.
Přede mnou je další výzva – na příští rok chci ušít a vyšít hodovou košili pro Oliverka. A hádejte, ke komu půjdu pro radu? Samozřejmě – za tou samou paní, se kterou jsem se letos na hodech i vyfotila. 🙂
